V roce 2007 mi tehdejší předseda Sámského parlamentu v Karasjoku, pan Egil Olli, vyprávěl o svém prvním dni ve škole ve své domovské čtvrti Porsanger. Byl tehdy sedmiletým chlapcem. "Neuměl jsem ani slovo norsky," řekl; "Mluvili jsme jen sámsky." V té době bylo ve škole zakázáno mluvit jiným jazykem než norským.
To bylo v roce 1956.
Norská politika se vůči svým původním obyvatelům, Sámům, od 50. let radikálně změnila. Nicméně důsledky norské politiky jsou stále patrné a proces napravování křivd minulosti stále pokračuje.
Sámská populace Norska je soustředěna na severu země – ve Finnmarku a Tromsu. Ale tradiční sámská oblast sahá až k oblasti u jezera Femunden, tedy úplně dolů na jihovýchod země.
Ze čtyř zemí se sámským obyvatelstvem je jich nejvíce v Norsku. Odhady se značně liší v závislosti na použitých kritériích, ale často se uvádí přibližně 40 000. Ve Švédsku je Sámů podstatně méně. Ve Finsku a Rusku ještě méně.
Nátlak přizpůsobit se – cesta ke sjednocenému norskému národu
Přibližně v polovině 19. století, během rostoucího národního uvědomění a snahy o nezávislost, byla zavedena politika ponoršťování. Jejím cílem byla plná asimilace Sámů a dalších etnických menšin do norsky mluvící většiny.
Proces ponoršťování, vedený školami, církví a místními úřady, podpořil širokou diskriminaci a měl zásadní negativní důsledky pro sámskou kulturu, jazyk a společnost.
Teprve ve 30. letech 20. století byla sámština opět povolena jako druhý jazyk v některých oblastech. V praxi však byla Sámština v mnoha norských školách zakázána až do 50. let 20. století.
Ve Finnmarku byly internátní školy použity jako nástroj úsilí o ponoršťování. Od roku 1905 do roku 1940 bylo postaveno celkem 50 internátních škol. Děti žily daleko od svých rodičů. Veškerá výuka probíhala v norštině a používání sámštiny – a finštiny – bylo přísně zakázáno.
Mnoho sámských rodin a společenství nakonec svou identitu zavrhlo a ztratilo znalost sámského jazyka. Stejně jako sounáležitost k sámským tradicím. Mezi Nory byl široce rozšířen negativní postoj k Sámům. Mnoho z nich bylo ovlivněno negativními stereotypy. Mimo jiné těmi, které se vyskytují v literárních dílech Knuta Hamsuna, nositele Nobelovy ceny.
Po roce 1945 – na cestě k mezinárodněprávnímu uznání menšin
Po druhé světové válce se pomalu objevovaly nové postoje k domorodým národům.
V tomto ohledu byl důležitý vývoj mezinárodních nástrojů pro lidská práva. Počínaje Všeobecnou deklarací lidských práv z roku 1948 a prohlášením v ní obsažené, že všechny lidské bytosti se rodí svobodné a rovné v důstojnosti a právech.
V roce 1966 byly Organizací spojených národů přijaty dvě úmluvy o lidských právech. Tyto úmluvy posílily právo původních obyvatel na rozvoj jejich jazyka a způsobu života. V roce 1989 přijala Mezinárodní organizace práce Úmluvu o domorodých a kmenových národech, známou také jako Úmluva MOP číslo 169.
Tato úmluva je považována za předchůdkyni Deklarace o právech původních obyvatel, přijatou Valným shromážděním OSN v roce 2007. Tato deklarace je nejkomplexnějším mezinárodním nástrojem upravujícím práva původních obyvatel. Stanovuje univerzální rámec minimálních norem pro přežití, důstojnost a blahobyt původních obyvatel světa. Také rozpracovává již existující normy lidských práv a základních svobod tak, aby byly relevantní pro konkrétní situace původních obyvatel.
Norsko – poněkud pomalá a váhavá realizace
Je však spravedlivé říci, že norská politika vůči Sámům se vyvíjela poměrně pomalu.
Norský parlament (Stortinget) začal projednávat otázky postavení Sámů v Norsku až koncem 50. let 20 století. A to aniž by byla přijata nějaká praktická opatření. Úřady se zdráhaly uznat Sámy jako menšinu nebo původní obyvatele a označovaly je za „sámsky mluvící Nory“.
První opatrný krok k nové politice vůči Sámům přišel v roce 1964, kdy vláda ustanovila Sámskou radu. Rada měla za úkol radit úřadům v otázkách týkajících se sámské populace.
Sámské organizace
Na postupnou, i když pomalou změnu postojů v Norsku vůči Sámům mělo vliv i zakládání organizací zastupujících sámské skupiny a sámské zájmy.
Paralelně se vyvíjela mezi Sámy také severská spolupráce. V roce 1956 vznikla Severská sámská rada, aby zajistila spojení mezi sámskými organizacemi v Norsku, Švédsku, Finsku a Rusku. Dnes Sámská rada reprezentuje Sámy z Finska, Norska a Švédska v několika regionálních organizacích. Stejně tak v Ekonomické a sociální radě Organizace spojených národů (ECOSOC).
Altská kontroverze: cesta k uznání práv Sámů
V 70. letech 20. století vznikly plány na rozsáhlou výstavbu vodní elektrárny na vodním systému Alta-Kautokeino na finnmarkské náhorní plošině, včetně výstavby přehrady, která by zaplavila sámskou osadu Máze. Od této radikální varianty bylo nakonec upuštěno, ale na rýsovacím stole nadále zůstal velký hydroelektrický projekt, včetně 100 metrů vysoké hráze přes kaňon řeky Alty. Měla se postavit i silnice přes sobí pastviny a plochy pro telení.
V roce 1979 majitelé sobů, ke kterým se připojili také ekologové, zažalovali stát a požadovali zastavení výstavby. Případ prohráli, ale tento spor nabyl symbolického významu. Byly organizovány demonstrace a akty občanské neposlušnosti, a to jak na staveništi, tak před Parlamentem v Oslu. Skupina sámských žen zorganizovala stávku vsedě na Úřadu vlády.
V roce 1982 Norský nejvyšší soud potvrdil rozhodnutí soudu nižší instance - projekt byl legální. Aktivisté rozpustili svou organizaci a elektrárna byla dostavena a uvedena do provozu v roce 1987.
Tato kontroverze však radikálně změnila norskou politiku vůči Sámům. V roce 1980 vláda jmenovala Komisi pro práva Sámů, která měla za úkol zkoumat kulturní a politická práva Sámů. Stejně jako otázky související s využíváním půdy, vody a přírodních zdrojů v kraji Finnmark.
První zpráva Komise byla zveřejněna v roce 1984 a připravila půdu pro začlenění nového odstavce o Sámechdo Norské ústavy a také pro vznik Sámského parlamentu (Sametinget) v roce 1989.
Práce Komise pro práva Sámů také nakonec vedla k norské ratifikaci Úmluvy MOP číslo 169, a tím i ke konečnému uznání Sámů jako původních obyvatel.
Sámský parlament (Sámediggi)
Nyní pár slov o Sámském parlamentu, který se v sámštině nazývá Sámediggi:
Sámediggi sídlí v Karasjoku (Kárášjohka) ve Finnmarku. Volby se konají každé čtyři roky ve stejný den jako volby do Norského parlamentu (Stortinget). Má 39 členů.
Působnost Sámského parlamentu byla v průběhu let rozšířena, ale ústředním úkolem zůstává regulace využívání půdy a vody v sámských oblastech.
Sámediggi byl dějištěm hluboce symbolického činu Norského krále Haralda V., který se v roce 1997 ve svém projevu k parlamentu omluvil za norskou asimilační politiku:
“Norský stát je založen na území dvou národů – Norů a Sámů. Sámská historie je úzce spojena s tou norskou. Dnes se musíme omluvit za bezpráví, kterého se dříve norské úřady dopustily na sámském lidu – prostřednictvím tvrdé asimilační politiky. Norský stát má proto zvláštní odpovědnost usnadnit sámskému lidu vybudování silné a životaschopné společnosti. Toto je historické právo založené na přítomnosti Sámů v jejich kulturních regionech, které sahá daleko do minulosti”.
Politika ponoršťování však zanechala otevřené rány. To v roce 2018 motivovalo Norský parlament ke jmenování komise pověřené prověřováním aplikované asimilační politiky vůči sámské a kvénské populaci. Kvénové jsou jednou z pěti norských uznávaných menšin. Jedná se o potomky finských přistěhovalců přicházejících do Finnmarku v 18. a 19. století.
Tato komise předloží svou zprávu do 1. září 2022.
Sámské jazyky
Cílem ponoršťování byla asimilace, včetně té jazykové. Nízký počet aktivních mluvčích sámských jazyků způsobil, že tyto jazyky jsou křehké a zranitelné. Především ty sámské jazyky, kterými se mluví jižně od severních sámských oblastí - Tromsu a Finnmarku.
V roce 1967 byla sámština zavedena jako primární jazyk na některých základních školách. Dnes je právo na vzdělávání v sámštině (ve kterémkoliv ze tří sámských jazyků používaných v Norsku) zakotveno v zákonech a týká se jak základních, tak středních škol. Toto pomohlo upevnit sámské jazyky, ale především jazyk Sámů ze severních oblastí.
Smutnou realitou je však fakt, že počet sámských mluvčích bude i nadále klesat. Zásadním důvodem je to, že v pobřežních oblastech, ve kterých tradičně Sámové dominovali, mluví tímto jazykem jen málo mladých lidí.
Závěr
Situace domorodých Sámů v Norsku – a našich národnostních menšin, abych byl přesný – je výsledkem postupného uznávání jejich práv a zároveň uznáním odpovědnosti, kterou mají vůči těmto lidem úřady
Tento princip byl zahrnut do Norské ústavy v roce 1988: „Úřady státu vytvoří podmínky umožňující Sámům zachovat a rozvíjet jejich jazyk, kulturu a způsob života“ (§108). Tento odstavec také symbolizoval, že bylo od politiky asimilace konečně opuštěno.
Větší zájem ze strany většinové populace o sámskou kulturu, a zejména pak o sámskou hudbu, sehrál zásadní roli při podpoře uznání pozitivního přínosu Sámů v norské společnosti. Filmy o sámské historii a kultuře, mezi nimiž jsou nejsledovanější snímky Pathfinder (1987)/Stopař a The Kautokeino Rebellion (2008)/Vzpoura v Kautokeinu, byly v tomto ohledu také důležité. Nelze podceňovat ani pozitivní roli norského veřejnoprávního vysílání a také sámských novin.
Zatímco ještě před několika desetiletími mnozí Sámové cítili, že musí potlačit svou identitu, aby uspěli na trhu práce, nebo aby uspěli vůbec, jsou dnešní mladí Sámové hrdí na svůj sámský původ. A na to, že ovládají sámský jazyk.
To dává naději, že domorodí Sámové v Norsku budou v budoucnu tvořit „silnou a životaschopnou společnost“, tak, jak to vyjádřil norský král Harald V. ve svém projevu k Sámediggi v roce 1997.
***
Autorem tohoto článku je velvyslanec Norska v České republice, Robert Kvile
Tento článek se zabývá vývojem otázky Sámů v Norsku. Byl přednesen 5. prosince 2021 v Dačicích v rámci Arktického festivalu 2020/2021.